Závody

Blátivá Šela 2017

Šela je pro mě každoroční srdcovka a otvírák závodní sezóny. Je to jeden z nejlépe organizovaných závodů u nás a je to hlavně jeden z posledních dlouhých maratonů u nás. Žádná padesátka pro kuřata, ale pořádná porce kilometrů se jede hned první květnovou sobotu. Proto mě mrzí, že je v konkurenci závodů o Šelu stále menší a menší závodnický zájem. Lidé, bohužel, neumí ocenit, že za vyšším startovným se ukrývá skvělý servis a celoroční údržba trati. Pro mě je Šela skvělý závod s řádnou dávkou zábavných singltreků i pořádnou porcí nekonečných stoupání ve druhé půlce.

Letošní počasí si na nás nachystalo několik poctivých deštivých dnů před závodem. Ačkoliv se na první pohled zdálo, že je v lese sucho, podklad byl rozmočený a více než 300 závodníků udělalo své a na řadě míst téměř 100km dlouhé trasy byly přichystány poctivé bahenní lázně. V sobotu v 9:10 na startu druhé vlny v Lipníku jsem ještě netušil, co mě čeká. Nicméně po pár kilometrech v terénu bylo jasné, že závod bude vydřený a zasloužený. Technická první půlka se jela pomalu. Blátivá stoupání nejela stejně jako rozmočené singly. Sjezdy, kde jsem si věřil, prověřovaly jezdecké umění a byly oproti suchým rokům velice pomalé. Kolo si na blátíčku jelo kam chtělo.

Byl jsem poměrně zklamaný, když jsem na občerstvovačku v Rybářích přijel s 45 minutovým mankem oproti loňsku. Tam se ovšem trať láme a druhá polovina znamená dlouhé výjezdy a vcelku rychlé sjezdy. I tak to ovšem nebylo samospásné. Únava z blátivých úseků první půlky byla znát a technika na zabláceném kole sem tam stávkovala. Sám jsem celý závod bojoval s bolestí zad, ale na druhou stranu jsem byl rád, že předchozí bolest levého kolene se nedostavila. Byly to smíšené pocity a těžko jsem v sobě hledal další síly. Nohy by šlapaly, ale zbytek těla tomu moc nakloněný nebyl.

Znovuzrození u mě přišlo opět v závěrečné fázi za občerstvovačkou na Slavkově. Ačkoliv je to do cíle ještě pěknou hodinu cesty, začal jsem opět závodit a makat. Okolo Lipníka jsem stáhl ještě několik soupeřů. Bohužel, v závěrečném stoupání bylo cítit, že jsem zde o hodinu pomalejší ve srovnání s předchozím rokem a soupeřů kolem mě moc nebylo.

Do cíle jsem přijel v čase 7 hodin a 23 minut, což za velký úspěch nepovažuji. Trať byla letos pomalá a náročná. Měl jsem za sebou zatím nejvíc najetých kilometrů, ale moje tělesné rezervy zůstaly nepřekonány. Snad se to všechno podaří do Drásala vychytat. Na štěrkoletu a biku jsem nalítal dohromady nějakých 1700 km, ale v následujících dvou měsících se musím polepšit a zaměřit se především na to terénní ježdění. Stejně tak se zaměřím na schopnost přijímat během jízdy potravu a s fyzioterapeutkou budu řešit svá bedra a jejich vliv na ostatní části těla. Snad to půjde.