Závody

Drásal je jen jeden!

Po dvou nevydařených ročnících jsem se dlouho odhodlával, jestli vlastně vůbec na toho Drásala mám. Vyčkával jsem prakticky do poslední chvíle a spekuloval jsem nad tím, jestli bude hezky a jestli se mi vůbec bude chtít. Nakonec jsem se ve středu před závodem na poslední chvíli přihlásil a řekl jsem si, že to bude letos fajn. Ve čtvrtek ráno jsem chytl pánskou smrtelnou nemoc na sedum…

Moje předzávodní příprava nebyla úplně TOP a objem jsem prakticky přestal budovat někdy před Šelou. Klasický květen byl pak ve znamení „radosti z ježdění“ a pouze v červnu jsem si střihl několik náročnějších tréninků. Nicméně nohám jsem věřil. Nevěřil jsem však své hlavě, která to vždycky ze startu nakopne a na Kelčáku pak končím jako vyfluslá troska. Aby toho nebylo málo, nachlazení z kancelářské klimatizace mi taky zrovna nepřidávalo. V pátek odpoledne jsem si vyzvedl startovní číslo. Hlava chtěla hrozně moc závodit, tělo mi napovídalo něco o posteli. Večer jsem si ještě hodil na kolo nové pláště, namazal řetěz odolným mazivem a za jemného deště, který skrápěl Hostýnské vrchy, jsem šel spát.

V sobotu ráno jsem se prakticky nutil k tomu, abych něco posnídal. Kašílek s rýmečkou mi to chtěly pořádně osladit. Na startu jsem byl nominovaný do posledního startovního koridoru, za což mohly moje dva předchozí závody s DNF, a trochu jsem měl strach, abych zase nedivočil. Start na závodech KPŽ je skvěle propracovaný. Závodníci se řadí podle startovních čísel a ve svém koridoru musí být nejpozději 5 minut do startu. Porušíš pravidla – hrozí ti diskvalifikace. Samozřejmě se opět našli lidé, kteří to nepochopili. Třeba když jedna slečna minutu před startem pobíhala kolem zábran a přemýšlela, jak se dostane do svého koridoru. Je smutné, že to takhle dělá prakticky na každém závodě, kde ji potkám a někdy i s celým týmem.

Startovní výstřel z děla v 7:45 nás 500 závodníků vypustil na trasu toho jediného opravdového Drásala. Já jsem se vydal zodpovědně, šlapal jsem takové tempo, které jsem byl schopný udýchat a ačkoliv by to jelo rychleji, snažil jsem se především první tři stoupání jet spíše pomalu. Po nájezdu do terénu se zezadu startovního pole objevil debil ze záchranného systému s čtyřkolkou a vozíkem a zcela nesmyslně se nám začal plantat pod koly. Je jasné, že čtyřkolka nejezdí na fialky a v poměrně dlouhém a náročném stoupání je to poslední, na co chcete ještě dávat pozor. Význam čtyřkolky tam byl navíc naprosto zbytečný a na své stanoviště mohla dojet před příjezdem závodníků.

Závodem jsem proplouval bez větších komplikací. Indikátorem vyčerpání mívám výjezd na Kelčák – pokud jsem schopný některé pasáže jet v sedle a případné tlačení kola mi nedělá problémy, je to v pohodě. Tak se mi jelo i letos a na občerstvovačku na Trojáku jsem dojel v dobrém čase a v dobré síle. Následující „výšlap“ na Humenec byl taky jako z jiné pohádky. Vloni jsem ve stejném místě chtěl umřít, tentokrát jsem si statečně šlapal s kolem na zádech. Nicméně stále jsem si byl vědom toho, že nachlazení je nevyzpytatelné a může mi kdykoliv seknout. Asfaltový výjezd do Bike Arény Vsetín mi dal zabrat, ale vidina trailů mě vzpružila a zpátky v terénu jsem se pěkně vyblbnul.

Občerstvovačka v Semetíně je kilometrově za půlkou, ale psychicky je to teprve takové to rozpůlení trasy, a náročné. Dalších 20 kilometrů do Držkové je totiž z velké části směrem nahoru a ne všechna klesání jsou úplně odpočinková. Právě v tomto úseku na mě začala dopadat trudomyslnost. Nicméně několik prudkých výjezdů jsem stále šlapal v sedle bez jakékoliv snahy tlačit. V Držkové jsem doplnil síly a krátký asfaltový úsek se mi jel jako po dvaceti kilometrech. Také stoupání k Lukovu mi pěkně ubíhalo a já jsem začal sjíždět první opozdilce z trasy B. Trochu jsem začal divočit, protože tyhle „kořisti“ na mě působily jako doping. Brzy se mi pod kola postavil obávaný výjezd na Ondřejovsko, kde jsem to vloni po 100 kilometrech totálně vyčerpaný zabalil. Letos jsem kopec vyšlapal v sedle a předjel jsem celou řadu závodníků, kteří to už nedávali – áčkaři i béčka. Třešinkou na dortu byl náročný výjezd na Hrubou Malíkovou, který jsem na Drásalovi nikdy dříve nevyjel. Tentokrát jsem statečně šlapal a největším nepřítelem pro mě byli soupeři, kteří tlačili kolo v mé stopě a já jsem si musel několikrát zavolat o uvolnění „stopy“.

Závěrečný sjezd do Žop na mě působí mnohem lépe než všechny Carbosnacky světa. Zároveň je to pro mě jedno z nejkritičtějších míst. S vidinou cíle zde vždy neskutečně prasím a rychlost 50km/h v terénu tu není výjimkou. Navíc zde člověk ještě předjíždí pomalejší jezdce z béčka a na neštěstí může být zaděláno. Do závěrečného průjezdu Žopy jsem už šel naplno a bušil jsem ze všech sil. Někteří závodníci již takového tempa nebyli schopní a v cíli jsem byl překvapený, kolik jsem jim na tak krátké vzdálenosti ještě nadělil. Nicméně závěrečný finiš mé umístění nijak nezvrátí, je to jen pro ten můj osobní pocit, že jsem do toho dal všechno a že v čase 8 hodin 33 minut jsem se dostal daleko před osobní cíl, kterým bylo 9 hodin. Zároveň je to také další výzva pro příště.

Závod byl tentokrát skvěle zajištěn. Prakticky na všech nebezpečných křižovatkách byli pořadatelé a nechybělo skvělé značení. Občerstvovačky byly dobře zásobené a plné ochotných lidí. Počasí se vydařilo skvěle. Trať v pátek večer sice pokropil deštík, ale i tak byla většina závodu suchá a rychlá. V sobotu navíc bylo polojasno kolem 20 stupňů, což je pro cyklisty ideální.

Takže za rok! Protože DRÁSAL JE JEN JEDEN!