Vyjížďky

Konečně na rozhledně na Kelčáku!

Celý podzim jsem čekal, až ustane šílenství kolem nové rozhledny na Kelčáku, a říkal jsem si, že někdy v listopadu by tam nemuselo být moc lidí. Nakonec mi čas vyšel na tento víkend a já jsem od úterý bedlivě sledoval všechny možné předpovědi. Mělo být hezky (= bez deště), ale já jsem stále doufal, že by mohla napadnout trocha sněhu, což by dalo vyjížďce lepší rozměr. Nakonec vytrvalé sněžení nepřišlo a já jsem v sobotu dopoledne vyjížděl z chaty na Rusavě při 0°C a netušil jsem, jestli cestou nezmrznu.

Vyjížďce předcházela speciální zimní příprava, kdy jsem si nesměl dovolit zapomenout žádnou důležitou vrstvu oblečení. Celkem jsem na sebe naházel tři vrstvy oblečení na tělo i na nohy. Pouze ponožky jsem měl dvoje, protože troje bych nenacpal do treter. Místo rezervoáru jsem do Camelbaku nasoukal termosku s čajem a pleskačku se slivovicí, pod přilbu jsem nasadil šátek od Endury a pro jistotu jsem si přibalil ještě blikačky a lehkou (= malé množství) svačinu. Chytře jsem zapomněl doma náhradní baterku na GoPro, takže z původního záměru natočit videoreportáž jsem přešel raději na focení.

zimní výbava

Vyjel jsem klasicky na Novou cestu, což bylo dostatečně do kopce, abych se začal zahřívat (celá mapa výletu zde). Do poslední chvíle jsem nevěděl, jak na Kelčák pojedu, ale v sedle na Nové cestě mi bylo jasné,že chci jet kamkoliv, jen ne asfaltové sjezdy. Vzal jsem to tedy vzhůru vlevo po modré na Holý vrch. V létě se tomuto stoupání vyhýbám, ale já jsem si ho dnes užil a ani mi nepřipadal tak prudký a dlouhý. Holý vrch jsem objel zprava lesním průsekem kvůli probíhající těžbě dřeva a první zastávku jsem si udělal na rozcestí U tří kamenů. Slivovice na zahřátí bodla a po krátké zastávce jsem pokračoval na Tesák. Cesta byla krásně zmrzlá a na hřebeni byla pokrytá slabou vrstvou sněhu. Jelo se parádně, cesta byla pevná, dalo se jet rychle a na druhou stranu se muselo jet opatrně, protože nešlo dopředu poznat, co je pevně zmrzlé a co je mazlavé bláto.

U tří kamenů

Z Tesáku jsem potupně sjel přes Fons Theodory dolů a na Kelčák jsem si vyšlapal po asfaltce. Když jsem tam jel v létě, tak byl pěkný pařák a stoupání mi přišlo nekonečné. Dnes cesta ubíhala a bavila mě, i přes ten solidní sklon. Jak jsem nabral určitou výšku, objevil se opět na cestě symbolický sněhový poprašek. Svítilo slunce a nad vrcholem zářila modrá obloha. Samozřejmě v okamžiku, kdy jsem kolo zamkl o jakýsi stromek pod rozhlednou, přišly mraky a Hostýnky se schovaly do mraků. Nedalo se nic dělat. Z rozhledny jsem tak nějak matně odtušil Hostýn a Troják s Maruškou, v údolí zářila budova bývalého hotelu Wald v Rajnochovicích. Víc jsem neviděl. Udělal jsem si vrcholové selfíčko a dole pod rozhlednou jsem si rozbalil svůj piknik. Bylo poledne, tak jsem kromě čaje a slivovice zakousl „csípös csabai“ s dalamánkem.

Výhled na Kelčák

Na Kelčáku jsem se mohl zdržet tak 15 minut a hned jsem cítil, jak do mě proniká chlad. Nasedl jsem opět na kolo a vydal jsem se po zelené na Jehelník a dále po žluté na Humenec. Z Kelčáku na Jehelník podle mě vede jeden z nejlepších trailů v Hostýnkách. Je to maximálně kilometr, ale pěšina se tam motá mezi kameny, takže si člověk užije kličkování a hru s těžištěm. Asi centimetr sněhu navíc způsobil, že kolemjdoucí mě měli za hrdinu nebo magora, který se tam chce zmrzačit ve sněhu. Ve skutečnosti to obtížnost celé trasy zvýšilo maximálně o jednu hvězdičku. Z Humence jsem pokračoval proti Drásalovi na Tesák.

Klapinov

Kilometrů moc v nohách nebylo, ale chlad prostupoval tělem. Vsadil jsem na jistotu a ještě jednou jsem si užil sněhový poprašek kolem Tří kamenů. Poté jsem pokračoval na Klapinov, kde jsem s hrůzou zjistil, že onen technický úsek těsně před tím, než vjedete na louku, někdo chytře srovnal buldozerem. V létě tam bude po každém dešti pěkné blátíčko. Dál jsem se vyškrábal na Pardus, kde jsem dojedl zbytek svačiny. Potkal jsem tam jednoho bikera, tak jsem se s ním rozdělil o slivovici. Mě už čekalo pouze vychutnat si sjezd dolů na Ráztoku. Ve finále jsem natočil jen 28 kilometrů, ale na konci listopadu nejsou kilometry tím hlavním, proč vůbec na kolo sedám. Dneska šlo o zábavu, zážitek a díky pár vločkám sněhu i trochu neobvyklé podmínky. Zážitek byl velmi intenzivní a dokonce i pozitivní, takže tu mám dalšího aspiranta na nejlepší vyjížďku sezóny 2015.

Pardus

Ještě bych se chtěl v pár větách vrátit k rozhledně na Kelčáku. Už jsem ji zde na webu nebo na Facebooku zmiňoval několikrát, ale až dnes jsem s ní měl tu čest. Stavba se povedla a rozhled z ní musí být za hezkého počasí úžasný. Kdo se bojí výšek, tak na ni asi nikdy nevyleze, jelikož lze přes všechny plochy vidět skrz dolů. V zimě bude její zdolání nebezpečné, už teď se na ní tvořila solidní námraza. S rozhlednou samozřejmě narostl turistický ruch na Kelčském Javorníku a je veliká škoda, že nikoho nenapadlo postavit tam nějaký přístřešek s ohništěm, posezení nebo stojany na kola.  Pěkně to mají například u rozhledny na Kosíři. Jinak nebýt rozhledny, tak nepokořím svůj osobní rekord – třikrát v jednom roce na kole na Kelčáku. Dosud mě tam totiž nic netáhlo.

Na rozhledně