Závody

Prašivý Drásal 2016

Jestliže jsem měl vloni na Drásalovi zdatného soupeře v podobě pekelného tropického horka, letos jsem si kromě spalujícího slunce závod okořenil ještě novou náročnější tratí a pěknou virózkou týden před závodem. Otázka „Jak se ti jelo?“ asi není na místě. Stylovější je zeptat se „Kam až jsi dojel?“

Na letošního Drásala jsem měl spadeno. Z loňska jsem měl dluh v podobě DNF a navíc se zásadně změnila trať. Do přípravy jsem vložil tolik, co mi čas dovolil a dokonce jsem si začátkem června tréninkově ve velice slušném čase stihl projet téměř celou trasu závodu. Těšil jsem se, že to bude opět bolet, ale taky že to bude zážitek a bikerovo „must-do“ při prvním ročníku pozměněné trasy. Humor mě přešel týden před závodem, kdy jsem několik dní bojoval s virózou, která z mého těla poctivě vyplavila všechny minerály. Poslední dny před závodem jsem byl tak trochu malý chemik, který se do sebe snaží nacpat cokoliv, co mu při závodě oddálí křeče.

drasal1

Asi 45 minut před startem jsem se v sobotu ráno posadil na kolo a moje smíšené pocity ze špatně načasované formy by se daly popsat jako „dneska místo mě pojede někdo jiný“. Tolik Drásalů jsem měl za sebou, tolik rozličného počasí, ale extrémní tropy si pamatuji jen z posledních dvou ročníků. A raději bych upřednostnil letních 18 stupňů, mraky a občasný deštík než tohle. Taktika byla jasná: nevydivočit se v prvních dvou kopcích a na Troják dojet do půl dvanácté. To se mi povedlo, nicméně i přes asistenci sestry na občerstvovačce, která mě zásobovala úzkoprofilovou Coca-Colou, jsem do nejtěžšího úseku směr Semetín vyjížděl značně unavený. Stoupání z Hošťálkové mi jelo velice pomalu i v tréninku, ale v závodě jsem na řadě úseků dokonce musel tlačit. Sil bylo tak málo, že jsem si ani neužil sjezd Bike Arénou Vsetín do Semetína, kde jsem se na občerstvovačce osprchoval hadicí z potoka.

drasal2

A dál pokračovalo tropické peklo. Asfaltový výjezd na Baťkovou byl pro mě z velké části turistický pochod. Asi 5 kilometrů před Držkovou mi navíc v Camelbaku došla voda, takže další občerstvovačka se mi zjevila jako fatamorgána na žhavém asfaltu s minimem stínu. Zde mě čekala opět sestra s teplou kolou. Od rána jsem téměř nejedl a jen jsem popíjel. Po asi 20 minutách ležení jsem se znovu posadil na kolo a za asistence sestry jsem se překulil přes kopec k Vlčkové a dál už sám na Lukov. Chytl jsem druhý (nebo ten den už tak dvanáctý) dech, který mi vydržel sotva na občerstvovačku na Lukově. Tam už se projevila daň chvostu závodu – občerstvovačka byla vybrakovaná, docházela voda, ale naštěstí mi nalili asi decku teplého piva. Není nad to protestujícímu žaludku nadělit novou chuť. O čtvrt na šest jsem se vydal do stoupání na Ondřejovsko, kde mi seklo úplně. Kopec, který jsem v tréninku v pohodě vyšlapal, jsem nebyl schopný ani jít pěšky. Nahoře jsem se posadil a cítil jsem, že dál už to nepůjde.

drasal4

Po 105 kilometrech jsem se na to v tom šíleném horku vykašlal. Sedl jsem na kolo a pomalu jsem se rozjel přes kopec na chatu. Asi po 500 metrech jsem téměř za jízdy vyhodil ze sebe obsah prázdného žaludku a v ten okamžik mým tělem projela série asi stovky křečí. Celý rozbitý jsem opatrně dobrzdil sjezd k chatě. Běžně tam jezdím 60 km/h, tentokrát jsem si netroufnul jet přes 30. U chaty jsem se svalil a prožíval jsem asi nejintenzivnější sportovní vyčerpání v životě. Naštěstí to se mnou bylo ještě dobré. Pár minut po mě svážela kolem naší chaty nějakého bikera záchranářská čtyřkolka.

drasal3

Doufám tedy, že za rok se do třetice povede jak počasí, tak i můj výkon. A nezapomeňte, že zážitek nemusí být pozitivní, pokud je dostatečně intenzivní.