Závody

Slunečné viadukty 2016

Po roční pauze způsobené rýmečkou a méně hezkým počasím jsem se letos s radostí vrátil na start „hnojáku okresního formátu“ Jezernické viadukty. Za podzimním zavírákem sezóny stojí pořadatelský tým květnového Šela Marathonu, což znamená, že závod je zajištěn podobně kvalitně jako jeho větší jarní bráška. Sobota 15. října byla takovou slunečnou oázou mezi řadou škaredých podzimních dnů. Na start do Jezernice jsem se vydal „kolmo“ a na rozjetí jsem na startu měl na tachometru rovnou 30 kilometrů. Zázemí závodu je na jezernickém fotbalovém hřišti, kde je těsně před cílem asi kilometr dlouhý cyklokrosový úsek. Pro mě je to vždycky naprostý highlight závodu, ale některým dělalo problém dokonce sjet a vyjet dřevěnou lávku na pódiu, což nepochopím.

img_8151

Na start závodu se postavilo skoro 200 jezdců, což na krásné počasí i teploty je docela málo. Naštěstí dojem zaplněného areálu zachraňovala kupa dětských závodníků na trase na 18 a 11 kilometrů. Řazení na start zpoza fotbalové branky je trochu nezvyklé. I přesto se našla celá řada dementů, kteří se na poslední chvíli řadili z boku koridoru a předbíhali tak závodníky, kteří poctivě čekali na startu. Já jsem si stoupl relativně dopředu. Hned po startu se letělo pekelnou rychlostí přes 45 km/h dolů přes vesnici k viaduktům, kde následoval nájezd do terénu a rychlý přesun podél kolejí do starého tunelu ve Slavíči. Na Podhoří se stoupalo po louce, kterou znám z dlouhé Šely a u dálnice se odbočilo do vesnice, kde jsme po asfaltové vložce vjeli do terénu směrem do Pekla. Šelácký sjezd jsme si tentokrát vydupali nahoru a po krátké kochačce do údolí jsme pokračovali pod úbočím Oderských vrchů k Hrabůvce. Následoval dobře známý výjezd na Uhřínov, který jsem ve srovnání s Šelou prakticky vyletěl jako střela. Mezitím jsem se ocitl ve zvláštní situaci, kdy hodně dlouho nejel přede mnou ani za mnou žádný závodník. Já jsem však dupal dál do pedálů a přemýšlel jsem, jak dlouho takové pekelné tempo vydržím. Ve stoupání na Radíkov mě vyhecovali diváci na kamenité sekci, kterou jsem plným plynem přeletěl. Na první občerstvovačce jsem chytl ionťák a řítil se dál. Bohužel jsem v tom pronásledování jiného jezdce trochu nešikovně odbočil, což se mi normálně nestává. Nicméně nebylo to nic kritického, zajížďka do klestí asi 20 metrů 🙂 Pozměněný úsek na Boňkov vypadal slibně, ovšem dobrý dojem zkazila předešlá těžba dřeva a bláto.

img_8191

Závod se pro mě lámal asi za průjezdní kontrolou na Boňkově, kdy následovalo stoupání k osadě Michalov a nad potštátské sjezdovky. Trochu jsem vytuhl, nicméně nahoře jsem se zase chytil. V mokrém sjezdu k Bradelnému potoku jsem za sebou nechal dost závodníků a poslední stoupání na Středolesí jsem se opět posunul o několik příček vpřed. Bohužel ve sjezdu z Uhřínova jsem dojel skupinku pomalejších, ale nechtěl jsem zbytečně riskovat defekt a předjíždění jsem si nechal až před Podhoří. Návrat do Jezernice vedl po poli kolem plotu u dálnice, což bych charakterizoval jako „solidně naklepaný vajca“. Do cílového areálu chyběl už jenom malinkatý výjezd, kde jsem ukousnul další příčku a s výrazem veselého cyklisty jsem dojel do cílového cyklokrosu. Vyšlo mi to tak, že pomalejší jezdce jsem dojel až v místech, kde se dalo předjíždět. Vytáhl jsem ze sebe zbytky sil, vykroužil několik posledních vraceček a dojel jsem si v čase 2:27 pro 51. místo, které pro mě znamenalo solidní první třetinu závodníků.

img_8153

V cíli jsem okamžitě zamířil na očistu kola k wapce, kde jsem až v řadě trochu vydechnul. Zalomil jsem do sebe dvě piva a grilované kuře a ve slábnoucím říjnovém slunci jsem počkal na vyhlášení a tombolu. Závod se povedl a atmosféru ještě vylepšovala kopa dětských závodníků. Velký dík patří také pořadatelům, jelikož trať byla perfektně naznačená a všechny kritické úseky hlídali regulovčíci. Tohle není u podobných závodů úplně standard.

Výsledky závodu najdete na webu Jezernických viaduktů.