Závody

Vyd(a)řený Drásal 2018

S prvním prázdninovým víkendem se hromada bikerů opět sjela do Holešova na legendárního Drásala v doprovodu cirkusu Kola pro život. Po přeložení květnové Šely to byl pro mě první letošní pořádný závod. O své účasti na trase A na 117 kilometrů jsem nepochyboval ani v době, kdy mi na začátku června otekl kotník jako tenisák po bodnutí zákeřným hmyzem.

Jet „klasického“ Drásala je (vedle Obra) věc prestiže, sebemrskačství a trochu frajeření. Po těch mnoha letech, co Drásala jezdím, ovšem moc dobře vím, že správně načasovat formu a rozložit síly je základ úspěchu. Našlapáno jsem měl v tréninku kolem 2000 km na silnici a nějakých 700 km na biku a nohy si na Drásala věřily. Já jsem se týden před závodem soustředil na větší doplňování sacharidů a společně s psychickou pohodou jsem do toho šel s odhodláním, že letos to bude velké. A taky, že bylo!

Startovní číslo 4286 mě zařadilo již do třetího startovního koridoru, kde je spousta závodníků s ambicemi. První zkoušku jsem měl tedy hned v úvodním stoupání – nenechat se vyprovokovat a neutavit se někde na Grapech. To se mi dařilo také proto, že ze stejného koridoru startovali moji známí, kteří mívají na Drásalovi lepší časy, ale letos špatně naplánovali formu a já jsem je brzy nechal za sebou, což mi psychicky pomáhalo.

Vím, že zážitky ze závodu nemusí být pozitivní, pokud jsou dostatečně intenzivní, ale letos se podařilo skloubit oboje. Na občerstvovačkách mě hnal kupředu můj milý doprovod, a jak jsem nebyl úplně šrot, dařilo se mi poctivě doplňovat energii. Snad poprvé v životě jsem měl při závodě chuť na chleba se salámem nebo se škvarkama. Průběh závodu v mém podání probíhal tak, že jsem se kilometr po kilometru probojovával na lepší a lepší místo. Zatímco jiní s přibývajícími kilometry ztráceli, já jsem je předjížděl a vylepšoval jsem si své umístění.

Popisovat průběh závodu není zapotřebí, jelikož Hostýnky většina mých čtenářů dobře zná. Ve zkratce bych jen pochválil pořadatele, že i přes nepřízeň popadaných stromů to nakonec nebylo tak hrozné, jak to v dubnu vypadalo. Vyšlo i počasí. Ačkoliv divákům bylo ve větrných 18 stupních chladno, já jsem byl v pohodě. Také jsme měli štěstí, že do prašného „instantního bláta“ nezapršelo, protože to by bylo jinak peklo. Podtrženo a sečteno: rychlá trať, příznivé počasí, dobré nohy, psychická i fyzická pohoda nakonec udělaly krásný čas 7 hodin a 51 minut, což je oproti loňsku polepšení o více než 40 minut.

Letos byl Drásal rozdělen do dvou dnů a krátké závody na 50 a 30 kilometrů se jely až v neděli. Díky tomu jsem se stal supportem kolegy z práce a podával jsem mu na Ráztoce a U Dubu bidon. Také jsem měl možnost vidět závod jako divák a upřímně jsem byl šokován. Jednak mě překvapila neprofesionální organizace průjezdu Rusavou na trase B, kdy zmatení pořadatelé pouštěli auta nebezpečně mezi závodníky a samotní řidiči kolikrát nevěděli, co mají dělat. Sanitka čekající pod nebezpečným sjezdem (kde se i letos stalo nepříjemné zranění) byla zaskládána odstavenými auty a nebyla připravená pro rychlý výjezd. Třešinkou na dortu bylo nedokonalé značení, kde na dvou poměrně přehledných místech závodníci nevěděli, že mají odbočit a nebo naopak že odbočit nemají. Vše se dalo vyřešit několika dodatečnými směrovkami.

Do příštího ročníku bych si přál, aby pořadatelé rozpolcení mezi staré dobré holešovské Drásalisty a pražské Kolo pro život vychytali tyto maličkosti, které mohou pokazit celkový dojem z tradičního a náročného maratonu.