Závody

Zářijová Šela 2018

Kdo se trochu orientuje v termínech závodů, určitě si říká, proč se Šela jede v září? Inu, to bylo tak, že v zimě přišel silný vítr, polámal stromy na helfštýnské straně závodu a až do června byl do tamních lesů zákaz vstupu. Proto se Aleš Procházka, ředitel závodu a hlavní kopáč trialů, musel postavit před nelehké rozhodnutí – letošní ročník posunout nebo zrušit? Z mého pohledu bylo posunutí správná volba, z ekonomického hlediska správná volba asi neexistovala.

Je škoda, že se na start závodu nakonec postavilo méně než 600 závodníků na třech trasách luxusně připravených bikových trailů. Zářijový termín mi dovolil maximálně zužitkovat letos našlapané kilometry a závod si užít. Nízká účast měla pozitivní dopad na snadnou průjezdnost úzkých singlů. Už kolem Helfštýna bylo startovní pole poměrně rozsekané a tak si každý mohl jet, co mu nohy a technika pilotáže umožňovaly. Trať doznala několika kosmetických úprav, přičemž ty hlavní lahůdky zůstaly zachovány.

Prvních 20 kilometrů smyčkou z Týna na Helfštýn se jelo v pro mě příjemném tempu. Letos se Helfštýn z důvodu rekonstrukce neprojížděl, ale pouze objížděl. Za to na dlouhé trase hned dvakrát. Trošku mě zaskočilo nové poskládání prvních dvou občerstvovaček, a tak jsem první ignoroval a druhou naopak s menším hlaďáčkem prosebně vyhlížel. Když jsem doplnil energii koláčkem a kolou, proletěl jsem si svůj oblíbený Jelení chodník, kde jsem ovšem na skalce musel trochu riskovat, abych se dostal před pomaleji jedoucí závodníky. Další kilometry ke Zbrašovu mě moc nebavily, protože mi to moc nejelo. Až v půlce závodu, někde na třetí občerstvovačce, jsem se rozhodl, že prostě budu závodit. A tak jsem se do toho trochu víc opřel a ve sjezdech ještě trošku víc riskoval.

Přejezdem Bečvy začíná nezáživný přesun na druhou stranu Moravské brány. Sice se uprostřed asi 10km úseku projíždí starým železničním tunelem ve Slavíči, ale i tak je to docela makačka na bednu, protože z úzkých singlů se najednou ocitáte kdesi mezi poli a drncáte si klasický hanácké agrobiking. Tentokrát byl přejezd nově zakončen přísným asfaltovým výjezdem na Uhřínov, kde jsem za sebou začal nechávat jednoho závodníka za druhým. Další lahůdkou byl po rychlém sjezdu do Pekla naopak hodně pomalý a dlouhý výjezd nahoru na Slavkov. Těch 5 asfaltových kilometrů neubíhalo, průměrná rychlost klesala, žaludek se nechtěl srovnat s mým druhým a posledním Carbosnackem a v duchu jsem nadával Alešovi, co to vymyslel za novinku. Všechno zlé je k něčemu dobré a výjezd na Slavkov zahajuje několik kilometrů krásného rychlého bikingu k poslední občerstvovačce a dále do Bohuslávek a Loučky. Tam už je to na Helfštýn co by kamenem dohodil, ale členitost aglomerace kolem Lipníku znamená, že z organizačních důvodů nesmyslně namotáte ještě pár nezáživných kilometrů – prostě silnice, železnice, řeka a omezené možnosti, jak to projet. S tím se nedá nic dělat. Možná jen podjíždění mostu přes Bečvu bych v Lipníku vyřešil jinak.

Nakonec už mě čekal závěrečný výjezd na Helfštýn, který v Týně začíná s pořádně utavenýma nohama po předchozím sprintu kolem Bečvy. Každopádně i tuhle prasárničku na konci závodu jsem si náležitě užil a několikrát jsem si šáhnul na dno při předjíždění pomalejších závodníků z krátké trasy. Pak už zbývalo se jen vyškrábat k hradu, obkroužit jej, ještě párkrát zariskovat při předjíždění pomalejších jezdců, šup šup a byl cíl.

Letos to bylo s časem 5:46 a spokojeností. Zázemí závodu se přestěhovalo na louku pod hradem, což bych zachoval i poté, co bude Helfštýn opravený. Nic podstatného nechybělo a za úschovnu kol dávám palec nahoru. Nabídka jídel v cíli byla z mého pohledu dostatečná stejně jako tři velkokapacitní stany s posezením. Jedinou černou tečkou za závodem byla bouřka, která se přihnala zrovna na tombolu.

Zcela bezpochyby se může Šela řadit mezi TOP závody v Česku. A to jak po stránce organizace, údržby a značení trati tak i pořadatelského zajištění v terénu nebo na občerstvovačkách. Takže v květnu opět zpátky pod Helfštýnem!

Vybrané fotky: Petr Tvaróg